Recyklace

Recyklace je výraz pro takové nakládání s odpadem, které vede k jeho dalšímu využití. Recyklace umožňuje šetřit obnovitelné i neobnovitelné zdroje a v některých případech může omezovat zátěž životního prostředí. Recyklace se dělí na přímou a nepřímou. Přímá recyklace znamená znovuvyužití věci bez další úpravy (typickou přímou recyklací je znovuvyužití automobilových součástek z vrakoviště). Nepřímá recyklace zahrnuje znovuvyužití pomocí znovuzpracování materiálu z odpadu. Mezi recyklovatelné materiály patří kovy (zejména železo, hliník a měď), papír, textilie, plasty, sklo, bioodpad, stavební odpad a elektroodpad.

Vznik

Jak ukázaly archeologické nálezy, lidstvo si výhody recyklace uvědomilo už kolem roku 400 př. n. l. V předindustriálních dobách lidé opětovně využívali bronz a další těžené kovy. Skutečný boom recyklace však přišel až se světovými válkami, kdy zejména ve 2. světové válce vlády třídění odpadu masivně podporovaly, a to včetně věnování kovových věcí armádě za účelem výroby zbraní, což byl důkaz patriotismu. Další velká investice do recyklace přišla v 70. letech v důsledku růstu cen energií.

Princip

Materiály, které lidé vytřídí na sběrných místech, jsou sběrnými společnostmi sváženy ke zpracovateli. Každý materiál vyžaduje jiný způsob zpracování, a proto je obvykle zpracovatel specializován pouze na jeden druh materiálu. Zpracovatel materiál recykluje a výsledný produkt prodá výrobcům nových výrobků. Efekty recyklace pro životní prostředí jsou neoddiskutovatelné, jak je vidět v tabulce níže.

Efekty recyklace pro životní prostředí

Materiál Úspora v rámci produkce energie Úspora v rámci znečištění
Hliník 95% 95%
Lepenka 24% -
Sklo 5-30% 20%
Papír 40% 73%
Plasty 70% -
Kovy 60% -

Recyklace elektroodpadu

Recyklační koloběh není ústředním bodem Muzea spotřebičů náhodou. Bez recyklace by totiž celá expozice vůbec nevznikla. Všechny exponáty pocházejí ze sběrných dvorů, odkud jejich bratříčci a sestřičky obvykle putují přímo k recyklaci. Kdyby ovšem systém sběru elektroodpadu neexistoval, ležely by dnes pravděpodobně na skládce nebo by byly dávno rozptýleny ve vzduchu z kouře spalovny. A nebyly by tu ani bez lidí, kteří mají ekologické uvědomění a spotřebiče odnesli k následnému zpracování, místo aby je pohodili u popelnice nebo do lesa.

Elektroodpad

Velmi by se pletl ten, kdo by si myslel, že vysloužilá elektrozařízení pro lidstvo nepředstavují žádný problém. Elektroodpad je momentálně nejrychleji rostoucím druhem odpadu. Celosvětově nyní tvoří až 5 % hmotnosti pevného domácího odpadu, téměř jako plastové obaly. V zemích Evropské unie, kde se v domácnostech ročně vyprodukuje asi 8 milionů tun elektroodpadu, roste objem elektronického odpadu tempem 3 až 5 % ročně, skoro třikrát rychleji, než celkový objem odpadu. Rozvojové země dokonce předpokládají, že produkce jejich elektroodpadu se do roku 2010 ztrojnásobí.

O Elektroodpadu rozhodujete vy

O tom, kde vysloužilá elektrozařízení skončí, rozhodujete právě vy. Jestli na skládce nebo ve spalovně, (vyhodíte-li jej do popelnice), nebo ve zpracovatelském závodě, pokud jej dopravíte na některé ze sběrných míst.

Proč recyklovat

Elektrospotřebiče obsahují řadu nebezpečných látek, například rtuť, kadmium, šestimocný chrom či olovo. Tyto látky dokáží už i ve velmi malém množství ohrozit lidské zdraví a životní prostředí. Například šestimocný chrom způsobuje rakovinu, kadmium zvyšuje riziko srdečních a cévních onemocnění, olovo zpomaluje duševní vývoj dětí a rtuť způsobuje mimo jiné onemocnění ledvin.

U televizí a monitorů hrozí riziko imploze (výbuchu) podtlakové obrazovky. Všechny elektrospotřebiče, které obsahují akumulátory (mobilní telefony, laptopy atd.), mohou obsahovat v akumulátoru těžké kovy (zejména kadmium) a dále u nich hrozí riziko samovznícení při zkratu (dotyku) více akumulátorů. Tyto látky mohou ohrožovat nejen okolní životní prostředí, ale i lidské zdraví, a je proto důležité, aby byly ekologicky zlikvidovány.

Recyklace ostatních materiálů

Recyklace je celkově výhodná i po ekonomické stránce, protože značná část recyklovaného elektroodpadu se vrací zpět do oběhu, třeba i v jiné formě. Recyklované materiály lze běžně znovu použít z 80 %. Odběrateli jsou zejména výrobci elektroniky, automobilů a nábytku, ale také například šperkařství. Elektrospotřebiče obsahují drahé kovy jako zlato, stříbro, platinu, palladium či rhodium, ale také další využitelné prvky jako jsou měď, hliník, nikl nebo dřevo a plasty.
Například tuna horniny, která se vytěží ve zlatém dole, vydá asi pět gramů zlata. Tuna starých mobilních telefonů vydá 300 gramů zlata. Z tohoto pohledu je tedy recyklace šedesátkrát výhodnější než těžba, a to nepočítáme vznik dalších odpadů a emisí, které vzniknou získáváním vzácných kovů přímo z nitra země. Recyklaci z tohoto důvodu můžeme také nazvat dolováním na povrchu.

Jak si vedeme

Organizovaný sběr elektroodpadu v ČR začal v roce 2005. Do té doby zde třídění vysloužilých elektrozařízení v podstatě neexistovalo. Češi však dokázali udělat obrovský pokrok a dnes třídí nejlépe z celé střední Evropy. V roce 2008 dokázala Česká republika jako jediná ze států střední Evropy splnit kvótu Evropské unie – vytřídit minimálně 4kg elektroodpadu na osobu.

Od roku 2005 už Češi dokázali k recyklaci odevzdat 123 000 tun elektroodpadu, mimo jiné například přes milion televizí. Hmotnostně se tak podařilo recyklovat například:

Samozřejmě, oproti západní Evropě a zejména skandinávským státům pořád zaostáváme, ale vzhledem ke krátkodobosti fungování systému zpětného odběru elektroodpadu v ČR jde o skvělý výsledek. Bylo jej dosaženo zejména díky úsilí kolektivních systémů v oblasti osvěty a zároveň rychlému vytváření sběrných míst. Kolektivní systém ASEKOL dnes občanům nabízí přes 10 000 sběrných míst, což je pětkrát více než například v ekologicky vyspělém Rakousku.

Objem sebraného elektroodpadu 2005 – 2009 v ČR v tunách

graf